Žádost o ruku jako odměna za pokus o vraždu

O fatálních následcích mého školícího pobytu na Moravě vyprávěl již druhý příspěvek na tomto blogu. Vyjádřila jsem tam mimo jiné údiv nad tím, že můj rozvážný partner se opravdu rychle rozhodl si mne vzít. Dnes vám povím o tom, co ho tehdy téměř doslova nakoplo k této akci.

Jestli tak jako já nesnášíte filmy či knihy střídající časové roviny, omlouvám se. Dnes tímto stylem budu vyprávět.

Nejsem nijak dojímavý typ a slzy do očí mi nejčastěji vhání průvan v metru. Na konci události, o níž vám dnes povím, jsem však stála jako opařená a se slzami na krajíčku. Tu středeční noc jsem totiž na baru školícího centra kdesi stovky kilometrů od domova svým kolegyním líčila, kterak jsem před třemi dny málem zabila svého životního partnera.

Na školení jsem odjela v pondělí ráno. V úterý mi přítel do telefonu sděloval, že štěně je v pořádku, navařené zásoby jídla zatím dostačují, ale při jejich ohřevu zlobí mikrovlnka. "Hmm, to je divný, tak ji radši už nezapínej a ohřej si to na plotně," navrhovala jsem.

Další den, tedy ve středu, volal přítel znovu. "Zlatí, je to fakt divný, mikrovlnka nefunguje a už nesvítí ani lustr v kuchyni." Ihned mi blesklo hlavou, že oba problémy, ač se týkají kuchyně, spolu nemohou souviset skrze vypadlou část jističe, protože kuchyň-zásuvky a kuchyň-světla jsou dva různé okruhy. Tak to taky líčím partnerovi do telefonu a jsem na sebe coby dceru z ryze elektrikářské rodiny fakt pyšná.

precizní dělení okruhů na našem elektroměru je zásluhou mého přešikovného tatínka

"Jasně, taky si myslím, že závada bude někde jinde..." souhlasil Honza.

Na cestě k baráku!

Sprostě mluvím maximálně dvakrát do roka. V ten moment jsem tak vyčerpala zásobu těch úlevných vulgarit na několik let dopředu.

Supermuf, hrdina domácích prací

Včera se mi to přihodilo zas. Pohltila mě postel. Je nejmagičtějším kusem nábytku. Když se zamyslím, dochází mi, že už její původ je obestřen tajemstvím.

Byla levná, ale dost vysoká, aby se pod ni v budoucnu vešlo dost krámů. Splnila tak dvě kritéria, která jsem měla pro nákup postele. Koupila jsem ji přes Aukro od truhláře, který mi ji na vlastní náklady přivezl až domů několik set kilometrů. Nedodal k ní však žádný návod, jak ji smontovat, ale přislíbil jej poslat e-mailem. Když jsme si pak (stále bez návodu) při montáži nevěděli rady, e-mail pana truhláře už nefungoval a na Aukru po něm nebylo ani památky.

Zbyla nám jen kouzelná postel. Má tu schopnost, že často, když jdu kolem ní, záhadným způsobem mě k sobě přivábí, já do ní upadnu a spím a spím a spím a nic a nikdo mě nevzbudí.

To je ale jen půlka kouzla. Zatímco já spím, u nás v bytě se zjevuje hrdina domácích prací, kterému říkáme Supermuf.

Supermuf se vlastně tak docela nezjevuje, jako se v něj mění můj manžel, přezdívaný Muf. Přišla jsem na to tak, že jej občas něco usvědčilo, že si Supermuf k provedení domácích prací půjčil manželovo tělo. Manžel sám o sobě by se však domácích prací nikdy dobrovolně nedotkl, na to ho znám příliš dobře a žádám příliš marně.

Pes: očekávání vs. realita

Největší kočkomil pod sluncem s odporem vůči psům, tedy já, se stane psí paničkou? No dobře, když už jsem se do toho nechala vmanévrovat - o tom jak a kým (i když to kým je asi jasné) Vám povím příště -, tak se té role ujmu s grácií, říkala jsem si. Každopádně na sobě nedám znát, že porušuji své celoživotní krédo a zásadu, že to páchnoucí chlupící stvoření mi nesmí přes práh. Když už to musí být, budu se tvářit radostně. Ostatně, existují okolnosti, které mi k tomu dopomohou.

Očekávala jsem totiž:

Potvrzení si své neústupnosti

Psí oči ať si zkouší, jak chce. Já nepovolím, to vím jistě! Od linky nikdy nic nedostane... neboť ani k lince se nedostane, protože jen když budou mrazy, že by psa nevyhnal, bude smět do předsíně. Jinak bude venku. A basta.

Relax duševní

Budeme se procházet po lesích, sedět na pařezu na mém oblíbeném místě, chytat lelky a "povídat si" o nesmrtelnosti chrousta.

Relax fyzický

Kvůli psovi odložím oblíbené silniční kolo a vezmu na milost kolo horské a budu vyrážet na vyjížďky mezi poli a lesy v okolí v doprovodu psa běžícího vzorně vedle kola.

Promenádu ulicemi maloměsta

Obuji si ty nejvyšší lodičky, obléknu šaty a klobouk, který je příliš výstřední na to, abych jej nosila do práce a po pečlivě vydlážděných chodnících našeho maloměsta vyrazím pomalým krokem s načesaným psem vykračujícím po mém boku na povoleném vodítku. Řeči typu „tuhle roztrhanou bundu ještě nevyhodím, na procházky se psem bude dobrá“ mi budou i nadále k smíchu.

Uvolněná punčocha byl jediný oděvní problém, který jsem si připouštěla.

Kdo máte zkušenosti se psy, asi tušíte, že realita chování psa je mnohem méně lyrická a že se mi pramálo z mého očekávání splnilo.

Úsměvy namísto slz

Mé dětství bylo nádherné. Dokud s námi byla máma doma, chodili jsme denně navštěvovat prarodiče. Pak jsme u nich trávili víkendy a prázdniny. Děda kutil všelicos v dílně. Babička zase obhospodařovala skleník, zahradu a záhony květin i zeleniny. Společně pěstovali mnoho plodin na poli a chovali zvířata, která se nesměla pojmenovat, protože byla na jídlo.

Dětství, to je pro mě bezstarostný čas u prarodičů prodchnutý vůněmi zapařené země ve skleníku, trávy a sena pro králíky, čerstvě namletého šrotu pro drůbež, brambor vařených ve slupce pro prase, chutěmi žlutých rajčat (která pro mě babička pěstovala, protože červená mi nechutnala), zmrzliny z právě dozrálých jahod, pečených malých brambůrků s pažitkou, všech těch zabíjačkových dobrot a mnoha a mnoha dalšího…

Tolik jsem to všechno milovala!

První rande miss naivky

Jestli si tohle někdy přečtou mí rodiče, tak se zabíjí a hned potom zabijí mě. Přesně v tomto pořadí. Vím to, protože jako rodič bych udělala totéž.

Moje první rande byla učebnicovými příklady toho, do čeho by se mladé dívky neměly pouštět. Protože při mně stál celý regiment strážných andělů, můžu se s Vámi dnes, s dostatečným časovým odstupem, podělit o příběhy své někdejší nezměrné prostomyslnosti.

Za široko daleko nejnaivnější stvoření se považuji ještě dnes. Jak proto nazvat své chování v době okolo svých 18 let věku ani nevím. V té době jsem podstupovala aktivitu zvanou randění. 

Kozorozi, krávy, komáři a velbloudi

Ačkoli mne lidé často označují za bytost éterickou, elfku, vílu ..., jsem člověk a proto tvor chybující. To vás asi nepřekvapí. Kdo se s tím těžko smiřuje je můj muž. Stále, přes jeho nepochopení, opakuji dokola ty samé chyby:

• Při pečení ochutnávám těsto, a pak je mi špatně.
• Při únavě piji nekvalitní rozpustnou kávu, a pak je mi špatně.
• Přejídám se třešní, broskví, whatever, a pak je mi špatně.
• Málo piju, a pak je mi špatně.
• Když je mi špatně, nevezmu si prášek a je mi i nadále špatně.

V tomto výčtu bych mohla pokračovat dál, ale nechci Vás uvádět v omyl, že je mi nějak často špatně. To se prostě tak občas stane. Znáte to, ne?

Prvních pár let se mě Honza láskyplně ptal "miláčku, proč to děláš?" a doprovodil to soustrastným výrazem obličeje.

Pak pochopil, že nedostane adekvátní odpověď a mé výpadky racionálnosti přechází jen s výmluvným gestem své okouzlující mimiky. Soucit však nahradilo něco, co čtu jako "jsi fakt trdlo".

Svatební dar za všechny slevy

Když se v práci rozkřiklo, že se budu vdávat, začala ihned má nejbližší kolegyně s nadšením sobě vlastním projíždět slevové portály a hledat vhodný svatební dar.

Když výběr zúžila na dvě možnosti, nenápadně se mě zeptala: "Víkendový pobyt nebo romantickou večeři?"

Po zralé úvaze, že by nám přes víkend nikdo nechtěl hlídat psa, padla volba na večeři.

Deset týdnů po svatbě, v nejzazším termínu, jaký voucher dovoloval, jsme náš dar užili. Poukaz sliboval pětichodovou večeři s nejasným koncem ...

Začalo to dobře - hodinkou jízdy v klimatizovaném autě. To je tak, když Honza hraje oblíbenou hru s navigací "říkáš-li doprava, vezmu to doleva".

Na místě se Honza hned usadil na lavičku venku a já šla vyjednat potřebné. Slečna recepční mě hned odzbrojila otázkou, zda chceme jako pátý chod kávu nebo budeme pátým chodem my - pro malé piraňky.

Rybiček se od začátku Honza bál. Co na to říct, vzala jsem si bábovku, ale pozdě bycha honit.

Váhavě odpovídám: "Noo, my kafe nepijeme".

"Dobře, tak vám rezervuji rybičky na 18:30."

Aspoň se muž zocelí, říkám si, a následně za to od něj dostávám vynadáno - jen mírně samozřejmě.